Záruka 2 až 7 let: Sliby chyby aneb Co která automobilka nabízí

Délka záruky na nové auto se dnes pohybuje od dvou do sedmi let, ale jak se dočtete, roky nejsou všechno. Rozpletli jsme klubka nekonečných slibů a posvítili si na realitu.

Dlouhá léta byly vody poskytovaných garancí na nová auta poměrně ustálené. V případě spotřebitelů, tedy fyzických osob, výrobci povětšinou plnili zákonnou dvouletou lhůtu, specialitou Japonců byl rok k dobru s omezením na 100 000 km.

Když Kia v roce 2006 zavedla s modelem Cee’d sedmiletou komplexní záruku a zákazníci zařadili tento fakt mezi hlavní argumenty při koupi, strhl se vášnivý konkurenční boj.

Na trhu se postupně ustálily čtyři hlavní skupiny: značky poskytující základní záruku na 2 roky, 3 roky nebo 100 000 km, 5 let a 7 let nebo 150 000 km. Že by byl takový rozdíl v kvalitě jednotlivých produktů? Nebo bude v dlouhé garanci nějaký zakopaný pes? I na to odpovídáme v detailním rozboru jednotlivých možností.

 

 

Na první, nezasvěcený pohled by se mohlo zdát, že delší záruka automaticky znamená vizitku vyšší kvality.

Nesmíme ovšem zapomenout na podstatný fakt, že většina zákazníků automaticky (ale zbytečně) pokládá rovnítko mezi záruku a pravidelnou údržbu vozu u autorizovaného zastoupení. A právě servis je dnes pro dealera důležitějším zdrojem příjmů než prodej.

Tady je potřeba připomenout blokovou výjimku, podle které má zákazník právo servisovat nové auto, kde se mu zachce. Motivací je pochopitelně nižší cena materiálu i práce v neautorizované dílně. Pro zachování záruky je potřeba dodržet servisní plán stanovený výrobcem, používat schválené díly či identické s těmi originálními a postupovat podle instrukcí výrobce, které musí být i pro multiznačkové opravce k dispozici. Zdá se to být jasné jako facka.

Praxe v takových případech ale ukázala řadu komplikací. A to přesto, že důkazní břemeno o pochybení leží na bedrech automobilky, která by se ráda vyvázala ze smluvní povinnosti a vinu hodila na zákazníka. Nechceme házet všechny značky a jejich zástupce do jednoho pytle, ale jak dokládají zkušenosti naše i čtenářů, servis se ne zrovna výdělečnou reklamací nerad zabývá. Nemluvě o hromadných vadách, které z důvodu přílišné finanční náročnosti kolikrát odmítá řešit i sám výrobce.

Když je tedy na dohled snadná cesta, jak se reklamujícího zákazníka zbavit, okamžitě po ní servis skočí. Nastává tedy handrkování, dokazování a zpochybňování, které obvykle končí přizváním nezávislého soudního znalce.

Narážíme tedy na problém vymahatelnosti práva. Zákazník sice může ušetřit na servisních prohlídkách, jenže při případné reklamaci aby si pak připravil pevné nervy, spoustu času a ostré lokty. Samozřejmě je potřeba znát práva obou stran a v neposlední řadě mít na záruční opravu skutečně nárok.

Nelze se divit, že mnoho řidičů pro jistotu navštěvuje autorizovaného opravce v domnění, že má vyhráno. Ani to ale nemusí být paušálně pravda. Startovní pozice pro vyžadování záruční opravy je pochopitelně příznivější, nezaručuje však stoprocentní úspěch. Podmínky záruky bývají úzce specifikované a výrobce se umí ze záruční odpovědnosti kolikrát vykroutit.

 

 

Zákazník, který je spotřebitelem, má nadále právo své vozidlo servisovat mimo síť autorizovaných servisů výrobce a nelze jej v tomto směru nijak omezovat po dobu zákonné ani smluvní prodloužené záruky. „Odmítne-li prodejce či autorizovaný servis výrobce určený k realizaci záručních oprav reklamaci závady uznat s odkazem na neodborně provedený zásah či zanedbání náležité prohlídky ze strany servisu stojícího mimo distribuční síť výrobce, je na prodejci vozu nebo servisu výrobce prokázat své tvrzení, že vytýkanou vadu způsobil nezávislý servis svým jednáním či opomenutím,“ říká Lukáš Zelený ze sdružení spotřebitelů dTest.

Teprve na základě doložených skutečností, že tento servis pochybil, přichází na řadu obhajoba vykonaného servisního postupu. „V případě sporu prodejce a zákazníka je na místě vyhledat další názor, nejlépe nezávislého odborníka, znalce, který spojitost reklamované vady s prací neautorizovaného servisu potvrdí či vyvrátí, nebo spor předložit rovnou soudu, který si jistě odborné stanovisko k rozhodnutí vyžádá,“ uzavírá Zelený.

 

 

Mnoho výrobců se drží pouze zákonné dvouleté záruky a možná paradoxně jsou to často ti prémioví nebo všeobecně považovaní za kvalitní. Nejde o to, že by tyto automobilky svým produktům nevěřily. Jen vsadily na odlišnou taktiku, jak zákazníka nalákat a udržet si jej ve značkovém servisu.

Můžeme tomu říkat kulance nebo třeba dobrá vůle podílet se u loajálních zákazníků i na pozáručních opravách. Záleží jen na výrobci, někdy i samotném servisu, aby posoudil, který majitel třeba čtyřletého „potkaného“ motoru dostane v rámci dobrých vztahů nový. Výrobce tak má možnost „odměnit“ nadstandardním přístupem jen zákazníka navštěvujícího pravidelně autorizovanou opravnu. Takový má navíc oprávněný pocit VIP zacházení. Samozřejmě je toto pro výrobce i levnější řešení než celoplošná dlouhá záruka, hlavně v případě, že jde třeba o typickou bolístku daného produktu – speciálně u masově prodávaných vozů s vysokým podílem firemních flotil. Prakticky bez výjimky lze ke dvouleté záruce dokoupit prodlouženou garanci podle vlastních priorit.

 

 

Tento typ garance vtrhl na český trh počátkem devadesátých let minulého století a stály za ním především japonské značky. Tenkrát šlo o příjemný bonus dokazující kvalitu asijské produkce. Mnoho tamních výrobců se tohoto konceptu drží dodnes. Záruka samozřejmě skončí buď s vypršením tříleté doby, nebo s ujetím 100 000 km – podle toho, co nastane dříve.

 

 

V kategorii pětileté garance se vytvořily tři podskupiny. První je Hyundai, poskytující pětiletou komplexní záruku bez omezení ujetých kilometrů, což může být pro některé zákazníky výhodnější než sedmiletá garance Kie s limitem 150 000 km.

Druhou kategorii zastupuje Renault, jenž zavedl rozšířenou pětiletou záruku teprve loni. Riziko bere na svá bedra, po zákonné dvouleté lhůtě se ovšem pokrytí garance výrazně zúží – třeba o výfuk a filtr pevných částic.

Třetím řešením je nabídnout pět let záruky prostřednictvím třetí strany. Sám výrobce garantuje bezvadnost výrobku po dobu dvou let, další tři roky zodpovídá za záruční opravy třetí strana – u Subaru nebo Chevroletu je to například německá společnost Car Garantie. Její záruční balíčky jsou různorodé. Při koupi vozu je tedy potřeba zjistit si, jaký konkrétně ke svému vozu bezplatně dostanete.

 

 

Opel se jako jediná značka na českém trhu vydal cestou šestileté záruky s omezením na 100 000 km. První dva roky kryje v souladu se zákonem celé auto, od třetí sezony se zodpovědnost výrobce za vady omezuje na hlavní komponenty motoru, převodovky a rozvodovky. Choulostivé díly jako turbo nebo vstřikovače už prodloužené záruce nepodléhají.

 

 

Sedmiletá záruka s omezením kilometrů zůstává výsadou značky Kia, nikdo další tak daleko nezašel. Jejím smyslem je zvýraznit kvalitu automobilů, na což u nás mnoho zákazníků ihned vstřícně zareagovalo.

Víc než u jiných typů garancí je dobré připomenout si původní význam slova záruka – je to garance výrobce, že na své náklady odstraní vadu způsobenou nekvalitou materiálu nebo pochybením při výrobě a montáži.

Během dlouhých sedmi let provozu, případně výměny majitelů, se může vyskytnout celá řada problémů, u nichž bude velmi složité prokázat pochybení na straně výrobce. Zjednodušeně řečeno se může zákazník stejně jako u kterékoli jiné značky dostat do situace, kde uznání reklamace bude víceméně záležet na vůli konkrétního servisu. A co si budeme nalhávat, servisní knížka (ne)orazítkovaná autorizovaným opravcem pak může opět hrát důležitou roli.

Pro představu jeden možný příklad. Zadřené ojniční ložisko způsobí přetržení ojnice, její část zůstane na klikové hřídeli a poškodí blok. Původce problému, tedy ložisko, podléhá opotřebení v průběhu provozu, na něž se všeobecně záruka nevztahuje. Dovedeme si tedy představit oba scénáře – že výrobce reklamaci uzná, ale i odmítne.

 

 

Určitě už vás napadlo, proč servisy nemají záruční opravy v oblibě, když jim je přece výrobce zaplatí. Pokusíme se nastínit situaci, kterou nechápejte jako obhajobu často nepříjemných servisních techniků, ale spíš vysvětlení situace. Výhodnost záručních oprav je pro dealera diskutabilní. Ziskovost u reklamovaných dílů je minimální, slevy na hodinovou sazbu pro výrobce naopak vysoké. Jedná-li se o komplikovanější případ typu „motor někdy zastudena při akceleraci cuká“, čas potřebný na diagnostiku dealerovi nikdo nezaplatí. V extrémním případě servis po třech dnech hledání vymění řídicí jednotku a výrobci vyfakturuje 20 minut práce. Možná mrzuté, ale „spásná“ záruka bývá při přesvědčování zákazníka tak častým argumentem, že dealer nemá právo klienta vnitřními procesy značky zatěžovat.

 

 

Lukáš Zelený ze sdružení spotřebitelů dTest komentuje vliv nového občanského zákoníku na záruku automobilu.

Nový občanský zákoník přinesl řadu změn a nových pravidel do českého soukromého práva, avšak do oblasti záruk spíše než změny vnesl více nejistoty ohledně samotné existence záruky u spotřebního zboží, kterým jsou i automobily. Pochybnost vyvolalo automatické převzetí dříve platné obchodně-právní úpravy stojící čistě na smluvní záruce.

Změny doznala terminologie. Dříve výstižná shoda zboží se smlouvou byla nahrazena spojením „jakost při převzetí“. Je-li vada či jiný nedostatek odhalen v prvních šesti měsících, zákon pracuje s domněnkou, že vůz při převzetí nesplňoval ujednanou či předepsanou jakost (dříve šlo o rozpor s kupní smlouvou) a je na prodejci prokazovat opak. Podstata však zůstala beze změny.

Vady kryté zárukou se nově po vzoru obchodního zákoníku rozlišují na vady představující podstatné či nepodstatné porušení smlouvy a od toho se odvíjí i práva, která má zákazník v případě vadného plnění. Podstatné porušení umožňující i od smlouvy odstoupit je ideální vymezit přímo ve smlouvě, tj. určité vlastnosti, které jsou pro zákazníka natolik významné, že by jinak k uzavření smlouvy nedošlo. Jejich zakotvením ve smlouvě je prodejci jejich význam dán dostatečně na vědomí, aby byl připraven nést důsledky případného porušení smlouvy.

Právo na dodání nové věci je nově podmíněno přiměřeností tohoto požadavku k povaze reklamované vady.

Právo smlouvu zrušit při opakování té samé vady po opravě zůstalo zachováno.

Prodloužená záruka je nově založena už jen tím, že jsou garantovány užitné vlastnosti vozu po určitou delší dobu třeba v televizní reklamě, aniž by musel být vystaven záruční list. Rovněž platí, že jakékoliv omezující podmínky ohledně práv ze záruky ať už v kupní smlouvě či záručních podmínkách jsou bez právního významu, prostě se k nim nepřihlíží.

Podnikatel to má jinak

Právnické osoby – podnikatelé – mají situaci odlišnou. Záruka se řídí podmínkami uvedenými ve smlouvě. Můžeme narazit na shodu se spotřebitelskou zárukou, výjimkou ale není ani garance kratší, třeba jeden rok. A existují i opačné případy, tedy záruky delší. Prodejce tak může zohlednit například věrnost zákazníka nebo odběr většího počtu vozů.

Možností je mnoho, nezbývá než se před podpisem ptát, číst podmínky, a hlavně jim opravdu porozumět včetně všech dodatků a poznámek.

Většina příplatkových produktů také může znamenat komplikace při nárokování garanční opravy v zahraničí. Proto doporučujeme prostudovat si podmínky záruky třeba před cestou na dovolenou a vyhnout se tak nepříjemným překvapením.

Z tohoto pohledu se jeví výhodněji víceletá garance přímo od výrobce, platná v celé Evropské unii.

Co se týče otázky, zda si záruku vůbec prodloužit, či nikoli, nezbývá než přemýšlet a počítat. Univerzální rada neexistuje. Pokud se na základní garanci nevztahuje omezení počtu ujetých kilometrů, v případě rozšířené bývá mantinel výrazný. Jeden příklad: Pokud najedete ročně kolem 30 000 km, dokoupení rozšířené záruky s omezením na 60 000 km by pro vás nemělo žádnou cenu, protože kilometrový limit pokoříte už během zákonné dvouleté lhůty. Nabízí se tedy myšlenka, že prodloužená záruka omezená malým nájezdem se vyplatí nanejvýš svátečním řidičům, u kterých zase logicky klesá pravděpodobnost projevení výrobní vady.

Seat například počítá i s motoristy, kteří za tři roky zdolají pouhých 30 000 km, což může být pro jiného půlroční porce. Nejlevnější příplatkové záruky tedy většinou nelze doporučit. Pokud chcete mít jistotu na delší období, zvolte vyšší kilometrový limit, ale pak počítejte s vyšší sazbou, která se liší i podle segmentu vozu. Čím větší auto, tím dražší záruka. Ani jedna značka nerozlišuje různé motorizace, verze převodovek nebo pohon všech kol.

Pokud při koupi nového vozu dopředu nevíte, kolik kilometrů s ním najedete, můžete si i počkat. U některých značek si můžete prodlouženou záruku přikoupit kdykoli během trvání základní, dvouleté lhůty.

 

 

Kromě základní záruky na nekvalitu materiálu a výrobní vady dnes automobilky nabízejí při koupi nového vozu i další typy garancí. Tady jsou nejběžnější:

LAK obvykle 2 nebo 3 roky

NEPROREZAVĚNÍ obvykle 3 roky nebo 12 let, Mercedes-Benz garantuje dokonce 30 let

MOBILITA Většinou zahrnuje příjezd a pomoc mechanika na místě poruchy, případný odtah do servisu a při delší opravě také zajištění dopravy do cíle, ať už náhradním vozem, vlakem, letecky a podobně, nebo noc v hotelu.

 

Zdroj: https://www.auto.cz/zaruka-2-az-7-let-sliby-chyby-aneb-co-ktera-automobilka-nabizi-81219